Výroba šípů, aneb jak na to…

 

 

Chceme-li, aby námi vyrobené šípy měly co nejlepší vlastnosti, musíme výrobě věnovat náležitou pozornost a dodržet několik zásad.

 

Důležitý je již výběr materiálu. Abychom pochopili proč, řekneme si nejprve něco o tom, jak se šíp chová při výstřelu.

Jistě byste řekli, že letí po přímce k cíli. Kdyby však tomu tak bylo, musel by šíp zavadit o luk, na jehož vodítku leží. Žádný dobře vystřelený šíp to ale neudělá - byl-li správně zasazen ve žlábku. Vlivem složitého působeni sil se vychýlí z přímky a obloukem míjí ruku, která drží luk, ale po chvíli se zase vrátí do směru, který mu byl dán jeho uložením na tětivě. Šíp se totiž po opuštění tětivy prohne. Čím více se prohne, tím pomaleji a s menší přesností se vrací do směru původně mu daného (viz obr. 1).

 

Obr. 1 – schéma dráhy šípu po výstřelu

 

Rychlost, jakou se šíp do této polohy vrací, je závislá na tuhosti a hustotě materiálu, z něhož je vyroben. Čím větší je hmotnost, tím horší jsou vlastnosti šípu. Vychýlením a prohnutím šípu dojde k jeho rozkmitání a šíp se vrátí do své původní polohy až po několika kmitech. Jejich počet je závislý na tlumících vlastnostech materiálu a na odporu vzduchu, který též působí jako tlumič. Tlumící vlastnosti materiálu jsou tím větší, čím větší je tuhost šípu.

Lučištníci již od pradávna zkoušeli průhyb svých šípů a dbali na to, aby byl co nejmenší. Zjistili totiž, že průhyb má značný vliv na let šípu: čím byl průhyb větší, tím hůře šíp létal, střelba měla větší rozptyl a byla nepřesnější. Do jedné sady šípů brali staří lukostřelci zásadně jen ty, jejichž průhyb byl stejný.

Proto jako materiál vybíráme takový, který má co největší tuhost při co nejnižší hmotnosti. To nám zaručí požadovanou lehkost a malý průhyb vyrobených šípů. Vhodné dřevo je např. cedrové.

Dále musíme vzít v úvahu sílu luku, ze kterého budeme střílet – jeden a týž šíp se při střelbě z luků různé síly chová zcela jinak. Bude-li jeho průhyb větší, bude dobře veden slabším lukem. U silnějšího luku se znatelně projeví nevýhoda většího průhybu tím, že šíp se nestačí vrátit do své původní dráhy a bude se z ní odchylovat.

Tuhost lze také zvýšit zvětšením průměru dříku (týbla), tím však šíp zpomalíme, jelikož neúměrně vzroste tlumící složka materiálu, odpor vzduchu i hmotnost šípu.

 

Dalším z tajemství dobrých šípů je dokonalé opeření. Správně volené a upravené opeření určuje stabilitu šípu a přímost dráhy za letu. Proto pro opeření bereme taková pera ptáků, jež původně měla tutéž úlohu, jakou jim dáme na šípu. Nejvhodnější je peří z kachen, hus, krocanů, ale i většiny dravých ptáků. Naopak nevhodné je peří bažantů a slepic. Ku příkladu jen šest per z jednoho křídla krocana se hodí k zpracování na opeření šípu, jež se skládá obyčejně ze tří, zřídka kdy ze čtyř per. Při zpracování per můžeme použít dvě metody:

1)     Z celého brku nařežeme dílky, jednotlivá pera o požadované délce (asi 7,5 cm). Z dílu který jsme takto získali, odstraníme skalpelem nebo žiletkou část stvolu až na slabý proužek, čímž vznikne upravená část pera, která se jmenuje praporek. Praporek vložíme mezi dva plíšky nebo slabá dřívka, pevně sevřeme a zbylou část stvolu srovnáme smirkovým papírem. Poté odstřihneme ostrými nůžkami celý okraj stvolu a praporek je připraven k nalepení na šíp.

2)     Pero pevně uchopíme oběma rukama mezi palce a ukazováčky, pomalu a opatrně se snažíme odtrhnout praporek od stvolu, postupujeme od špičky pera směrem k tlustému konci (stonku). Podaří-li se nám to, získáme naprosto čistý  praporek uchycený pouze na slabé blance, připravený k nalepení bez dalších úprav (samozřejmě praporek zastřihneme na vhodnou délku, even. zastřihneme blanku, je-li příliš široká). Tato druhá metoda vyžaduje trochu cviku, ale je nepoměrně rychlejší a méně pracná než metoda první.

Když jsme si vyrobili dostatečný počet praporků, začneme s jejich výběrem podle tuhosti. Na šípu musí být totiž nalepena pera stejně tuhá, jinak by opeření nemělo dokonalou funkci. Dbáme také, aby stejně tuhá pera byla vybrána z jednoho křídla, pravého nebo levého. Levá a pravá pera od sebe snadno rozeznáme, položíme-li je na stůl rubem nahoru a stonkem k sobě. Pravé pero je to, jehož špička. směřuje k pravé ruce.

Pera se na šípy lepí rovnoběžně s osou, diagonálně nebo do spirály - rozdíl není na letu šípu téměř zjistitelný. Je chyba, jestliže část šípu má levá a část pravá pera, a hrubá chyba je, jsou-li na jednom šípu nestejná pera. Takový šíp snadno poznáme, prohlédneme-li jej týmž způsobem, jakým se přesvědčujeme o jeho přímosti. Všechna pera šípu musí být natočena na jednu stranu (viz obr. 2). Jedině takový šíp letí plynule a má dobrou stabilitu.

 

a)                                b)

Obr. 2

 

a) šíp se správně natočenými pery

b) šíp se špatně natočenými pery, horní pero má opačné natočení než zbylá dvě

 

Pera na šíp nalepujeme vždy pomocí lepicích přístrojků. Lepení bez přístrojků, jemuž někteří staří lučištníci dávají přednost, neskýtá žádné výhody a je velmi pomalé. Vhodných lepicích přístrojků je celá řada a jsou rozmanité (viz obr. 3).

 

 

Obr. 3 – několik druhů lepících přístrojků

 

Některým se lepí tři pera současně, jiným jen jedno. Existují přístrojky pro diagonální a pro spirálové lepení. Nejvyšší možné přesnosti dosáhneme, nalepujeme-li jedno pero po druhém. Je to pomalejší způsob, ale nejlepší. K přilepení per používáme vhodné lepidlo (dříve se používal klíh uvařený z kostí, dnes spíše acetonové lepidlo nebo chemopren, v nouzi postačí i hustší acetonový lak).

Aby funkce opeření byla dokonalá, mělo by být posunuto co nejdále k patě šípu. Tam je však nalepovat nemůžeme, protože by nám překáželo při uchopení šípu a jeho nasazování na tětivu. Proto umisťujeme opeření nad patou, kde nevadí ani při držení šípu, ani při uvolnění prstů, které by na opeření narážely a strhávaly šíp do strany, kdyby pera dosahovala až k zářezu pro tětivu. Zkušenost ukázala, že nejvhodnější vzdálenost pro umístění opeření je 18 mm od konce zářezu pro tětivu.

Lepení per je jednou z nejchoulostivějších lučištnických prací a vyžaduje nejvíce pozornosti. Pero vsunujeme do čelistí lepicího přístrojku tak, aby 1 mm zbroušené plošky vyčníval, pero velmi opatrně namažeme, čelist přiložíme k šípu a lehce přitlačíme, takže nepotřebné lepidlo se nám protlačí kolem zbroušené plochy. Po dostatečném zaschnutí lepidla (20-30 minut acetonové; chemoprenem natíráme obě lepené plochy, necháme cca 3 minuty zavadnout a pak teprve přitlačíme pero, další zaschnutí již není nutné) lepíme druhé a pak třetí pero, když jsme předtím otočili šíp v přístrojku vždy o 120 stupňů.

 

Nakonec musíme upravit tvar opeření. Opět máme dvě možnosti – chceme-li býti dobově věrní, opeření zastřihneme nůžkami. Druhá, podstatně pohodlnější a přesnější cesta, vede přes přístrojek pro opalování per - není složitý, postačí odporový drát síly 0,5-0,8 mm, kterému dáme takový tvar, jaký mají mít opálená pera, a malý transformátor 220 V / 6 V (viz obr. 4).

 

 

Obr. 4 – přístrojek na opalování per

 

Drát musí být rozžhaven do sytě červené barvy, která je ukazatelem jeho správné teploty. Nedostatečně rozžhavený drát neopaluje pera čistě a přesně, přílišná teplota drátu zase pera spaluje. Než začneme s vlastní úpravou opeření, je dobré vyzkoušet správnou teplotu drátu na několika zkušebních perech.

Správný tvar a velikost opeření je jednou z mnoha dosud nepřesně zodpovězených lukostřeleckých otázek. Někteří zastávají názor, že pera mají být nízká a dlouhá, aby nezachytávala po výstřelu za luk, druzí tvrdí, že dlouhé pero je nevýhodou, protože klade šípu za letu příliš velký odpor, a doporučují pera krátká a vysoká. Bylo by zdlouhavé líčit všechny pokusy a zkoušky, které podnikli lukostřelci všech národů, aby zjistili nejvhodnější plochu per, jež mají být na šípu. Přiblížíme se nejvíce pravdě, když uznáme za správnou zásadu, že velikost opeření, tedy plocha per, je závislá na vlastnostech šípu a luku, z něhož střílíme. Nejsou to tedy jen aerodynamické vlivy, jež působí na opeření. Protože přesné určení výpočtem je nesnadné, budeme se držet zásady, že opeření šípů pro terčovou střelbu nemá být menší než 26 cm² a větší než 35 cm². Plocha se počítá u per z obou stran. Tvar opeření je sice důležitým prvkem, ale nezáleží na něm tolik jako na stanovení přiměřené délky a výšky. Pero nesmí být nižší než 12 mm a delší než 75 mm a jeho tvar musí být takový, aby dovoloval umístění pera co nejblíže k patě šípu.

Podle našich zkušeností tvar pera, které je nejvhodnější pro luky o síle 18-24 kg (40-53 lb), je trojúhelníkový se zaobleným vnějším rohem (viz obr. 5).

 

 

Obr. 5 – vhodný tvar, velikost a umístění opeření (rozměry v mm)

 

Pera se zašpičatělými konci (viz obr. 6), která si často lukostřelci sami opalují, se ukázala nevhodná, jelikož šípem s takto upraveným peřím je nutno mířit mnohem výše. To znamená, že takové šípy se setkávají při letu s mnohem větším odporem vzduchu než ty, jejichž opeření má zaoblený tvar.

 

 

Obr. 6 – nevhodný tvar opeření

 

 

Nyní přistoupíme k výrobě žlábku na tětivu. Moderní šípy mají většinou nalepen končík vyrobený z duralu nebo umělé hmoty. U dřevěných šípů postačí žlábek přímo vyřezaný nebo vypálený do dříku hloubky asi 5 mm a šířky 2 mm (podle šířky tětivy). Hrany žlábku musí být oblé, aby nepoškozovaly tětivu.

Je vhodné vyrobit zesílení nad žlábkem - bandáží z jemné hedvábné nitě (viz obr. 7). To proto, že šípy tohoto druhu se často trhají u žlábku chybným nasazením na tětivu nebo tím, že v terči jeden šíp o druhý často zavadí. Bandáž impregnujeme vhodným nátěrem (např.acetonovým lakem).

 

 

 

Obr. 7 – žlábek šípu bez bandáže a s bandáží

 

Stabilita šípu za letu je ovlivňována ještě jednou složkou – těžištěm šípu. Šíp by měl být „těžký na hlavu“, tedy těžiště posunuté od středu směrem k hrotu. Takový šíp má velmi dobrou stabilitu a střelba s ním vykazuje malý rozptyl. Protože však je jeho váha nerovnoměrně rozložená, podléhá více zemské přitažlivosti a nedoletí tak daleko jako v případě středového těžiště. Tato vlastnost však nevyvažuje ztrátu přesnosti. Praktickými zkouškami bylo zjištěno nevýhodnější místo pro těžiště a to 35 – 45 mm od středu šípu směrem k hrotu. Všechny naše šípy by měly mít těžiště ve stejném místě, je to taková další zkouška stejnorodosti šípů.

 

Hmotnost běžných terčových šípů by měla být 16 – 26 g. Lehké šípy mají tu výhodu, že dráha jejich letu je přímější, tedy při střelbě na větší vzdálenosti nemusíme střílet tak vysoko, celkový dostřel je delší. Těžké šípy zase nepodléhají tolik vlivu větru a neodchylují se ze své dráhy. Pro začátečníky jsou vhodnější šípy lehčí, zkušení střelci (obzvláště se silnějšími luky) používají šípy těžší.

 

Na závěr bych ještě jednou zdůraznil, že pro přesnou střelbu je nutné mít všechny šípy naprosto shodné – co do délky, hmotnosti, průměru, průhybu, těžiště i opeření. Aneb jak praví staré indiánské přísloví: Žádný luk není špatný – všechno záleží na šípu.

 

 

Petr & Mirek,

Rotyka

 

 

 

Použitá literatura:

p. Hadaš – Luk a šíp